Osobní holocaust
(divně odřádkovaný monolog)

Myslím si, že každý z nás
má svůj osobní holocaust
(jakkoliv je to označení nekorektní).
Přišli jsme v něm o velkou část našeho já
a s následky se dodnes vyrovnáváme.
Pro mě - a nebudu zdaleka jediný -
byla osobním holocaustem
žena.

Místo a čas nejsou podstatné,
vždyť takových najdete na Zemi tisíce.
Usmála se na mě. Ztratil jsem hlavu.
Mela modré oči, ve kterých se člověk nenávratně zapomene,
vlasy, jaké byste na plakátech nenašli
(a možná proto tak fascinující),
a úsměv, ten, za který by jeden položil život.
Nebyli jsme spolu dlouho
(jako by zbytek světa ty měsíce přeskočil),
ale pak jsem jí, které jsem půjčil své srdce,
zapomněl říct o vrácení.

Byl jsem zamilovaný další roky -
psal jsem kvůli ní básně
(více či méně skrývající svůj účel),
nespal jsem dlouhé noci
(během kterých jsem ji hledal ve slovech písní),
vyžíval se v trápení
(byl jsem s ní, ale přitom bez ní).
Ať už chtěla, nebo ne -
někdy to a někdy to -
změnila mě k nepoznání, převrátila mi svět -
a nakonec odešla,
berouc s sebou ty se štěstím větším než mé.

Dnes už jsme oba jiní.
Občas se vídáme, usmíváme se a nemáme, co říct.
Jen za ní někdy musím zajít,
dát si s ní kávu a balenou cigaretu
a vzít si zpátky to srdce,
které má ode mě půjčené.
Tak nějak to bez něj není ono.

Kostelíček 13. 10. 2010