DVA ROKY PLYNOU
Dělal jsem jednu práci, velká ruka povolila.
Dostal jsem dva roky odkladu.
Teď musím přemýšlet, co udělám dál,
jakým zázrakem se zas posunu.
Když upadnu, nikdo mi nepomůže,
nikdo nepocítí žádný soucit.
Velký prst čeká, napíná se proti palci:
vší silou cvrnkne, když nebudu dost rychlý.

Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.
Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.

Narodil jsem se s obřím dluhem.
Platím, ale vůbec se nezmenšil.
Žádná normální možnost mi nestačí,
má tvář nebudí důvěru.
Velká ruka sleduje, čeká jen na příležitost
odtáhnout mě pryč od stolu,
kde všichni švábi hryžou kousky chleba
nebo se schovávají pod kostkami cukru.

Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.
Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.

Pasákuju a děvkařím, vystupuju pod různými jmény.
Přátelé a rodina kvůli mně trpí.
Pomáhám slepé babičce přes ulici.
Když mi se slzami v očích děkuje, beru jí tašku.
Tuneluju velké firmy, malé firmy,
tuneluju sbírky na děti s rakovinou.
Velká ruka to ví, ťuká svými prsty
na desku stolu: "Máš dva roky."

Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.
Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.

Až skončí spěch a zlé skutky se zapomenou,
někdo se možná usměje.
Až skončí spěch a zlé skutky se zapomenou,
někdo tenhle příběh zpeněží.

Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.
Zase plynou dva roky a já nevím, jak bude po nich.