Nová Anathema
Inspirováno českým albem Mikymauzoleum, složkou D:\oldwin\QIP\Rcvd_Files\Tusik_304645849, Terezou Danhoferovou a modrým batohem Husky.

Tak to vypadá, že jsme pořád ještě tady
s polovinou mozkových buněk a dvojnásobkem rozporuplných pocitů
Staří známí dávno odešli a noví jsou jen jejich špatně provedené kopie
a lásky zůstaly někde v prachu roku dva tisíce osm
Dopsali jste svoje osudy a vyměnili je za ticho a klid, přítomné tehdy, když vypnete hudbu, co vám hraje v hlavě
a ticho zabíjí slova, co hoří, aniž by je někdo zapálil

Komu dnes stojí za to na jaře dávat rány a v létě objímat
dívat se celou dobu ne dopředu, ale na sebe
uvědomit si, že všechno je jen teď a a každá anathema je někdy nahrazena opačnou
a utéct před úmysly vlastní hlavy jak nejdál to jde 

Všichni si přesto pamatujeme, když se mluvilo o divadlech a světlech ze země a mnohoznačných úsměvech neznámých žen
o osudovém běhu po chodbách klasicistních budov
o telefonech, když se raději na dva týdny vypnuly
o filosofii deprese a deskách Boba Dylana
o básních nenapsaných a neposlaných
o polibcích Alice Novákové
A o smrti nejen punku, ale celé minulosti
Z těch prohlášení zbyly jen nějaké kytary.

Nic z toho nás ale nenaučilo nemrhat krví
Každý den zjišťujeme, že blízko nás jsme jen my sami a rozmazané obrazy okolního světa
Milujeme z nutnosti a nenávidíme nepřítomnost
Skládáme děsivé melodie a stavíme z nich chrámy, do kterých zamykáme mysl
A v květnu pozorujeme, jak pro někoho jiného vybuchují barevné jiskry
Na obloze, která by měla být naše, ale nikdy nebude

A tak někdo píše o svém vlastním holocaustu
Někdo v noci chodí slepými uličkami, marně doufaje, že narazí na nějaké muzeum, kde o něj budou mít zájem
Další se potácí časem jako květináč, který nedostal hlínu ani k vlastním narozeninám
A vy, kteří máte to nejlepší za sebou, díváte se na nás, co jsme zbyli, a smějete se naší hlouposti
Koneckonců, jak se někde zpívá, zatím jsme se nikdo ani nenarodili,
a jsme pořád uplně stejní.

Hlavně potichu.
Nula jedenáct, Michal.