Předpokoj
(Välitila; Kauko Röyhkä & Riku Mattila: Kauko Röyhkä & Riku Mattila, 2008)

Bez tebe nevím, kde jsem,
bez tebe jsem ztracený
jako divoké zvíře na rušné cestě
nebo jako velryba vyplavená na břeh.

Včera jsem se šel podívat, co najdu
v barech a klubech.
Brzy jsem zjištil, že všechny stoly
jsou plné úplně cizích lidí.

Někdo přišel zeptat se, jestli koupím noviny
někdo jiný vyžebral zapalovač.
Pomyslel jsem si, že už odejdu,
jen napřed dopiju pivo.

Pak se odněkud objevily dvě ženy.
Všiml jsem si, že na mě mluví.
Jedna řekla: "Odněkud tě znám."
Na to já: "To opravdu ne."

Ale ona trvala na svém a prosila mě,
abych s ní a kamarádkou šel jinam.
Bylo mi to jedno, nebyl tam nikdo
jiný, s kým bych mohl mluvit.

Vzali jsme si taxi, odjeli do jiné čtvrti.

Žena se zeptala, jestli si dám víno nebo pivo.
Řekl jsem: "Nejradši snad kávu."
Ta druhá žena zapnula televizi, dávali pořad,
kde se mluvilo jakýmsi jazykem, možná rumunsky.

Žena chtěla vzpomínat na mrtvou sestru.
Ta druhá žena si sundala paruku.
Sestra umřela dřív, než se žena narodila
ale stejně jí tolik chyběla.

Začala plakat, snažil jsem se říct něco
vhodně utěšujícího.
Řekl jsem: "Možná jsme se ani my nenarodili."
Žena se zeptala: "Co tím myslíš?"

Řekl jsem, že nevím, ale někdy se cítím,
jako bych byl v nějakém předpokoji,
čekal na něco, co by mělo začít
nějaká hra nebo show.

"Jsi vážně divný, nemám tě ráda."
Řekl jsem: "Promiň, nejlepší bude, když půjdu."
Ale ta druhá žena, která sledovala televizi,
řekla, že jsem ok.

"Můžeš jit se mnou do mého pokoje."
Řekl jsem: "Ok, půjdeme?"
Pak ta první žena začala zase plakat
a ta druhá řekla: "Nevšímej si jí."

Potom jsme šli chodbami,
viděl jsem mnoho prázdných místností,
prázdných oken a kolonád,
nemohl jsem už jít zpátky.

Ženin pokoj byla jedna z těch velkých místností,
v jeho rohu jen tak matrace.
Zeptal jsem se: "Můžeš zavřít okno?
Je tu studený průvan."

Žena se zeptala, co si myslím o jejích vlasech.
Řekl jsem: "Jsou docela chlapecké."
Žena řekla: "No, to pak budeš asi homouš."
Bylo mi to jedno.

Žena řekla: "Neodcházej, než se vrátím."
Potom se někam vytratila.
Mrznul jsem, šel jsem hledat to okno,
ze kterého foukal tak studený průvan.

Našel jsem to okno a vyhlédnul jsem dolů na ulici,
která vypadala jako poušť
a já nepoznal město, ve kterém jsem byl,
ale věděl jsem, že leží na mapě.

Zavřel jsem to okno a jeho sklo
ukázalo můj odraz:
chudý, černý muž daleko od domova
přišel z daleké Afriky.

Bez tebe nevím, kde jsem,
bez tebe jsem ztracený
jako divoké zvíře na rušné cestě
nebo jako velryba vyplavená na břeh.